Mýtus orchestru
V každé velké jazzové kapele dřímá mytický potenciál. Hudebníci tu žijí těsně vedle sebe, spojeni tajuplnou touhou tvořit muziku a společně hrát lidem. Vznikají legendy. Tradují se slavné výpadky, výroky, hrdinské kousky, kocoviny. Vzpomíná se na orchestr, jehož pianista usnul uprostřed svého vlastního klavírního breaku. Jiný band cestou na koncert zachránilo z beznadějného uváznutí ve sněhu mužstvo zdatných kuželkářů, jako z udělání projíždějící v noci kolem. Další těleso dojelo na důležité zahraniční vystoupení – o rok dříve. A když kapela spustí, jde o pravou mytickou plavbu. Mužstvo se mění v Argonauty. Každý je závislý na každém, opustit loď nelze dřív, než zas slavně dorazíme do přístavu. Děj se co děj.
Málokterá hudba ve mně vyvolá podobné mytické echo jako hot jazz přelomu 20. a 30. let, jehož interpretaci se věnují pražští The Hottentots s Markem Rejhonem na kapitánském můstku. Hudba, kterou v kouzelně uhrančivé proluce dějin tvořili bájní Bix Beiderbecke, Frankie Trumbauer, Joe Venuti, Adrian Rollini, Eddie Lang, Jean Goldkette a další. A pomalu každá skladba, kterou Hottentoti na své nové album vybrali, ve mně probouzí pocit plavby, rozhoupané paluby, vzdutých boků, kýlu razícího hladinou. Třeba hned úvodní My Pretty Girl. Na titul nedejte, ve skutečnosti jde o třeštění na Titaniku, zoufale zářícím do tmy, nadšeném, odhodlaném, vzdáleném jen pár metrů od ledovce. I následující Louisiana je plavbou, tentokrát docela jinou, totiž mateřsky rozkolébanou cestou domů po Mississippi. Majestátní ohlas legendy o tom, odkud připlul jazz, se mihne třeba v letmém trombonovém zalkání před verzí… A když Marek Rejhon zazpívá, že „píšťala už hvízdá“, je jedno, jde-li o vlak nebo parník. Iluze je dokonalá, plavba se blíží k nepochybné katarzi. Jazz je cesta vpřed i věčný návrat domů.
I když se obsazení orchestru na albu mění píseň od písničky, přece lze rozlišit dvě základní sestavy. První je velký band s třemi až pěti žesti a saxofonovou sekcí. Druhou pak jsou malá comba postavená na zvuku sólových houslí, virtuosní langovské kytary a volného bassaxofonu. Bassaxofon – další legenda. I Škvorecký o něm psal. A zkusil se někdo z ctěných posluchačů kdy vláčet s tím obřím nástrojem ulicemi? No tak. To je mýtus sám o sobě. Podivuhodný nástroj pro jazz oživil na jedno krátké desetiletí Adrian Rollini. Vytvořil nesmrtelný styl, kdy doprovodná basová linka zároveň dynamicky vpadá do melodie v popředí. Po Rolliniově odchodu se bassaxofon proměnil zpět v zapomenutý kus železa. Na albu se k rolliniovskému stylu vrací Tomáš Černý (s mým přispěním v pár velkokapelových číslech) a mám za to, že skladby jako Beatin´ The Dog, Apple Blossoms nebo Doin´ Things, hrané malou partou, v níž bassax a zpěvné venutiovské housle Zbyňka Malého doplňuje Rejhonova zvonivá kytara, jsou unikátními kousky s neopakovatelnou poetikou, které hned tak někdo nehraje a jsou k slyšení jen vzácně.
Ještě jeden druh plavby na albu nalezneme. Když slyším futuristicky tepající Rhythm Of The Day, vybaví se mi záoceánský parník plný přistěhovalců, zvolna se sunoucí do newyorského přístavu. Na mysl přijde uhrančivá Metropolis Fritze Langa, ale i Franz Kafka se svým Topičem. Pozor, metropole vábí přísliby, stačí si však v kajutě zapomenout otlučený kufr, a vše bude jinak. Viz varovný growl trubky Mirka Výravského, tu připomínku džungle uvnitř nažehlených iluzí. Velkoměstsky hejskovská Free And Easy, s hravou bravurou zazpívaná Petrou Ernyeiovou, připomíná zas jízdu po rozsvícených a rozhoupaných avenuích města, na jejichž koncích zívá podezřelá tma.
Geniální carmichaelovka Rockin´ Chair je už plavbou na suchu. Námořnické parlando Boba Zajíčka, legendárního pražského trumpetisty, bandleadera věhlasného Classic Jazz Collegia a vůbec svatého muže s širokým srdcem, smířeně vzpomíná na všechny rozbouřené vody, nostalgii tutlá ginem, blues je blues, proti němu nic nesvedeš. Patří se zmínit i další muže posádky. Zkušeného rytmického navigátora Jakuba Šafra, usazeného za brilantně perlivým pianem, bigbandového tahouna na první trumpetě Láďu Kouckého (patří mu závěrečné tutti v Hard-to-get Gertie!), spolehlivé bocmany Jardu Kurzweila a Tomáše Velínského, obsluhující trombony. Divošsky uhlazenou saxofonovou sekci tvoří Tomáš Černý, Honza Janda a Ruda Musil, jež podle potřeby občas střídá Martin Voříšek. V basovém podpalubí tvrdí muziku Pavel Lžičař na kontrabas a Ladislav Viták na suzafon, rytmus drží (a nepouští) bubeník Laco Šindler. Mezi mužstvo pronikly i dámy, houslistky Kateřina Trnavská a Zuzka Grosmanová, a jako host v úvodní a závěrečné skladbě slapuje basista Petr Pospíšil, který si coby výtvarník střihl i dobově elegantní obal alba.
A nezbývá než obdivovat fantastická původní aranžmá, pečlivě zrekonstruovaná do poslední mezihry, modulace, vyhrávky, cody. Celé album stylově uzavírá plavba plaveb, skladba málem instruktážní, Slow River z repertoáru záhadného Jeana Goldketta, jenž na nic nehrál, nezpíval, neskládal ani nearanžoval, nikde není vyfotografován, a přece jeho jméno nese jeden z nejkouzelnějších bandů bájných roaring twenties. Řeka se vlévá do moře, voda sladká se mísí s vodou slanou. Jazz zůstává jazzem. Vyplouváme.
Jan Štolba